Update

Od ledna jsem se neozvala. Jsem teda děsná ostuda, no co se dá dělat.
Můj blog je to poslední, co mě za pár měsíců trápí.

Státnice jsem složila. Nejsem sice pyšná na svůj výsledek, jelikož si myslím, že jsem to uměla lépe, ale co se dá dělat. Nic.

Teď se snažím dotáhnout ke konci diplomku, ale pravděpodobně to dopadne až na září.

Asi bych se ráda rozepsala k tomu, co se děje ve škole, čeho jsem si všimla a co mě štve. Prosím neberte to tak, že si jen stěžuji. Chci někam sepsat své poznatky a nenapadá mě lepší možnost, než tady.

Jsem neustále unavená. Po třech letech v práci jsem úplně hotová. Nedokážu si moc předstvit, jak to bude vypadat po deseti nebo dvaceti letech. Ale věřím ve světlé zítřky. Věřím, že po špatném dnu přijde dobrý.

Užívám si prvního jarního sluníčka. Užívám si, že ráno nemrznu na zastávce a nemusím chodit ráno nabalena od hlavy až. patě. Jsem nadšená, že mohu konečně nosit tenisky. Miluju tenisky. Což mi připomíná, že si musím na jaře koupit nové. Vždycky si s jarem kupuju nové tenisky.

Ale teď zpět k tomu, o čem jsem chtěla psát.


BEZRADNOST V 7.A

Nejhorší letošní třída. U deváté už jsem si zvykla na to, že s nimi je to beznadějné, jenže sedmáci přišli do puberty a jsou nesnesitelní. Nic se s nimi nedá dělat. Takže jsem se rozhodla, že občanka i dějepis budou těžkým frontálem.
Protože mezi námi, nedá se dělat interaktivní výuka, pokud na to děti prdí. Pokud jim řeknete, že si mají něco přinést a ze třídy to přinese jeden, máte po aktivitě a nic stejně neuděláte.

NEMĚŘÍ SE VŠEM STEJNÝM METREM

Nejhorší, co mě štve, je fakt, že se u nás ve škole neměří všem stejným metrem. Je po nás šlapáno, že musíme chodit včas chodit do hodin, zapisovat do třídnice, či držet dozory na chodbě. U některých kolegů je to však přehlíženo s tím, že si nesmí škola dovolit je ztratit. Následně na poradě se ozývají věci, že jako my mladí neděláme to, co máme. Fakt jsem z toho akorát znechucená.
Noví učitelé si nadiktovali požadavky. Nemusí chodit na středeční porady. Nemusí mít ranní ozory, protože vedou děti do školy (nemluvě o tom, že tam máme matky, které tyto výhody nemají) a podobně. Štve mě to.

INTERREGNUM

Vedení školy je momentálně na zástupcích. Dlouhodobá nemoc naší paní ředitelky trvá už od ledna a pořád to vypadá, že ještě nebude. Ve škole panuje uvolněná atmosféra. Nikdo se nebojí mluvit, nikdo se nebojí chodit přes Mordor a nikdo se nebojí toho, že bude zase scéna. Já se ráno probouzím s tím, že mi až tak moc nevadí do té práce jít. Samozřejmě, že mi vadí ranní vstávání, ale není to tak hrozné.
Předtím jsem se každé ráno byla, prožívala úzkost z toho, co zase bude, co nás čeká, co zase udělá za scénu. A teď dva měsíce jsem mnohem klidnější. Myslím, že mi to hodně pomohlo s mojí psychikou. Jsem sice trošku unavená, ale už to není taková ta otrávená únava s bezradností.

NOVÍ KOLEGOVÉ

Nastoupili v lednu noví kolegové. A je to porod. Jedna je zmatená jako lesní včela. Druhá je salámistka, která přijela z ciziny a nic jí netrápí. Do hodin chodí bez ničeho. Do práce chodí 7.56, dozory nedrží a její jediná starost je, kdy už konečně dostane byt od města. Perfektní fakt.
Třetí byl můj kmarád. Byl.
Byla jsem tak strašně hloupá, že jsem ho přivedla. Chtěla jsem pomoci škole a byla to chyba. Je hrozný. Chová se jako arogantní krerén, který všechno ví a zná a všemu rozumí. Myslí si o sobě, že je perfektní. Zároveň se chová jako debil k dětem. Je na ně hnusný, řve na ně a je to vážně odporné. Pomalu ho všichni začínají nesnášet.

BEZRADNOST I JINDE

Jsem bezradná i v deváté třídě. Nic nechtějí dělat. Takže je to hodina od hodiny boj. Větší boj je ještě v hudebce. Netuším, co bude příští rok, ale hudebka mě vysiluje. Je to strašný. Nebaví mě to a nebaví to asi ani děti. Nedivím se. Kéž bych byla hudebkář, abych jim ty hodiny mohla udělat lepší. Jenže ono to s nimi ani nejde.

FRONTÁLNÍ VÝUKA

Vzhledem k neustálým exkurzím, přednáškám a podobně není čas ztrácet čas. Takže není čas na aktivitu. Není čas na zábavné hodiny. Musíte plnit plán a ŠVP, takže Vám stejně nezbývá, než jet frontální výuku.